1000 věcí, co mě serou

#1 HATERS

Autor: Attila, Bič Boží Datum: 1. prosince 2010

Jsem veskrze pozitivní člověk, snažim se na věcech vidět vždycky spíš to dobrý, u blbejch filmů si neodflusávám, na blbejch koncertech si aspoň poskočim, když zahrajou písničku, kvůli který jsem tam přišel, a když ji nezahrajou, tak si dám aspoň na baru pivo, v koloně na dálnici sprostě nenadávám, ale zpívám si, a když neni plzeň, tak holt piju desítku a neremcám.

A pekelně mě serou ty, co všude jenom držkujou, furt se jim něco nelíbí, trautnberci rozmazlený, kyselo je jim moc kyselý, bramborák bramborovej, koncert moc krátkej nebo moc dlouhej nebo moc hlasitej nebo je blbě vidět na zpěvačku nebo zpěvačka naživo nevypadá tak dobře, jak si ji představovali. Jako jestli chcete bejt celej život nasraný, tak je to vaše volba a klidně se v duchu užírejte tim, že to pivo je moc studený nebo moc teplý nebo má moc pěny nebo málo pěny nebo je to podmírák, ale koho to jako kurva zebe?

Běžte do háje, kdo vás má furt poslouchat, jste energetický houby, jestli máte nějaký traumíčko, tak se běžte léčit, berte antidepresiva, zkuste holotropní dýchání, jednou tejdně si lehejte na gauč u nějakýho pána s vousem nebo nevim, ale nevotravujte s tim mě, serete.

#2 NEDĚLE

Autor: Achjo Bitch Datum: 2. prosince 2010

OMFG. Neděle. Do not want. Nikdy. Statisticky nejvíc sebevražd se koná právě o nedělích. No, to je mi úplně jasný, sama se týden co týden v tuto dobu zaobírám temnými myšlenkami na provaz, jed, žiletky a jiný emo equipment. To, že neděle jsou zkurvený, jsem věděla prakticky od narození. Celou ZŠ a pak v mnohem drastičtější míře i SŠ jsem zbožňovala čtvrtek, těšila se na pátek, užívala si sobotu, abych pak umírala v neděli… A je mi úplně jedno, že dneska na tý vysoký škole nebo v práci nebo o prázdninách nejsou neděle takhle fixně striktní předzvěst konce radovánek a návratu do povinností.

Je to prostě konec. Konec a) dobrýho týdne a vy jste smutný, že už každou minutou bude po všem, nebo b) blbýho týdne, po kterém nevidíte moc reálně, že by ten následující týden měl a mohl být v něčem lepší. Takže jsem buď doma a tiše trpím a čekám, až bude pondělí. Nebo jdu ven, ale všude mám nepříjemnej pocit, že tam nemám co pohledávat a že bych radši kurva rychle měla jít dohánět to, co jsem nestihla, ANEBÓ švihat připravovat se na další tejden (že ani z jednoho plánu nebývá nic, snad dodávat nemusím). Mně osobně je zkrátka jedno, že je třeba v pondělí volno… Každý 7. den cítím výčitek svědomí & provinilost v kombinaci s hrůzou a smutkem a nikdy s tím nenadělám nic.

Stále ještě si ale můžu gratulovat, že žiju v Praze. Mám osobní zkušenost s nedělema v Rakousku, což je libůstka pro opravdové masochisty. Hele, tady máš aspoň KAM jít, když už si zvolíš tuhle možnost, máš tu dokonce i na výběr z více alternativ. Tam, kromě bohoslužby, není NIC. Prázdný ulice a prázdný náměstí. Moje představa pekla.

#3 ROZJUCHANÝ KOKOTI NA KONCERTECH

Autor: Attila, Bič Boží Datum: 3. prosince 2010

Nemám nic proti křepčení na koncertech; moje klouby a důstojnost mi to už sice povolí málokdy, většinou se maximálně pohupuji v bocích, ale vím, že pokud bych se jednou utrhnul ze řetězu, bývá pro podobné jedince vyhražen pod pódiem prostor zvaný kotel. Tam se tak nekouká na to, jestli do někoho vrazíte či strčíte, každej s tim tak nějak počítá. A akceptuju i fakt, že někdy je kotel malinkej a někdy se křepčí až u zvukaře; podle aktuální velikosti kotle si vždycky zvolim flek, kde se můžu nerušen pohupovat.

Nesmírně mě ovšem serou kokoti, co odmítají tohle přirozené rozdělení akceptovat a vytvářejí si svůj kotel v nejrůznějších částech sálu, nutíce okolostojící diváky rozestupovat se, aby jednu nechytli. Mazejte dopředu, zmrdi, já si na gymplu na koncertech Visáčů a Znouze odskákal svoje, takže teď mám právo na nerušenej poslech!

I proti těmhle jedincům se dá ještě bránit tím, že si od nich stoupnete dost daleko; většinou plus mínus zůstávají na jednom místě. Ale nedávno mě na koncertě Crystal Castles nasral nějakej mamrd, co protančil kolem pokojně stojících lidí, slečně vedle vyrazil z ruky píváka přímo na můj novej fancy svetýrek a neřekl ani hovno. Takže jestli tohle náhodou čteš, debile:

Takovejm, jako seš ty, přeju to, co jsem zažil před lety na koncertě Pixies, kdy vyfetlý hovado pogovalo našlapanou Akropolí jako molekula blbosti při Brownově pohybu, až to nevydržel jeden střízlík a rukama do něj vrazil, což neměl, protože hovado se cejtilo v právu, funělo a hotovilo se zadupat střízlíka do země. Naštěstí se tehdy voda na prase vařila extrémně rychle a jeden dobrovolník z publika ze stejný váhový kategorie nelenil a počastoval hovado mimořádně vydařenym knokautem.

Násilí nic nevyřeší, ale pomsta na hovadu neni zločinem.

#4 VYBALOVÁNÍ ZAVAZADEL

Autor: Achjo Bitch Datum: 6. prosince 2010

Jen málo věcí bolí tak moc jako konec výletů a vybalování zavazadel. Ostatně pokud se výlet vydaří, začíná to pálit už cestou domů. Zábava pohasíná, nesnáším loučení, unavená a smutná a s tradičně neumytýma vlasama dorazím do předsíně a to poslední, co se mi chce dělat, je začít odbavovat pitomou tašku plnou krámů.

Po chvíli pofňukávání si teda sundám boty a bundu. Silou vůle se jakž takž zvládnu osprchovat a pak zavřu oči a opatrně projdu tak, abych to zavazadlo neviděla, někam daleko, předaleko (zpravidla do postele). Snažím se vsugerovat si, že je všechno v naprostém pořádku, ale stejně mi to špinavý zmačkaný oblečení furt poskakuje před očima. Tak dlouho, dokud se teda definitivně nenaštvu a nejdu třídit ty hadry, kosmetický sračičky, ručníky, boty a sešity a suvenýry… Skřípu zubama, jak mě to sere, stačí, když si ten pocit vybavím. A jestli si myslíte, že se mi pak uleví, tak si to myslíte špatně. No dobře, to možná trochu kecám, ale já jsem umanutá. Blébléblé.

#5 NEPOUŽÍVANÝ FACEBOOKOVÝ ÚČTY

Autor: Attila, Bič Boží Datum: 7. prosince 2010

Zcela chápu lidi, co nechtěj na Facebook. Tahle věc je návyková a nám, nadšenejm feťákům, změnila život. Takže mi přijde úplně fér nemít facebookovej účet, stejně jako mi v dobách, kdy já už nadšeně ťukal první esmesky, přišlo fér, když někdo s leskem v oku říkal: „Já si teda mobila nikdy nepořídim.”

Co mě ale sere, jsou lidi, který si Facebook založili a už na něj nechoděj. Proč proboha účet nezneaktivní? Dyť je na to jedinej čudlíček! A člověk už jim nebude posílat pozvánky na akce, kvůli kterejm pak dostane vyčiněno, že se na ně zapomnělo. „Ale dyť já ti posílal pozvánku na fejsbuku,“ řekneš a voni, „višcó, já to moc nepoužívám.”

Tak si to vypni, ne?!?

#6 LIDÉ, KTEŘÍ SI FOTÍ/NATÁČEJÍ CELÝ KONCERT

Autor: Achjo Bitch Datum: 8. prosince 2010

Trochu dnes navážu na Attilovy Rozjuchaný kokoty #3. Připomněli mi totiž ten nechvalně proslulý nešvar, který se odporně šíří po všech klubech/sálech/open-airech u nás i v zahraničí.

Nemysli si, já miluju koncerty a v zásadě nemám nic proti výdobytkům technicko-digitálního pokroku (foťáčky, kamerky, mobílky…), ale kombinace těhle dvou prvků mě spolehlivě namíchne, a to tak, že skoro potím žluč. Koupíš si lístek na koncert svý oblíbený kapely, měsíc ji máš denně ve sluchátkách a jseš v nervozním, byť vzrušujícím napětí vždycky, když tě napadne uvažovat o tom, „jaký to teda bude“. V ten slavný den od rána přemýšlíš, co si vezmeš na sebe, jak tam pojedeš, s kým se třeba potkáš, komu se rozhodně budeš vyhýbat a jestli se počekuješ s kytaristou na baru… Přežiješ předkapelu, bolí tě nohy při přestavbě a pak se zhasnou světla, slyšíš úvodní tóny a řev publika. Všude kouř a najednou práásk! Na podiu jsou ti tvoji favoriti, tyjo. A v tu samou vteřinu se před tebou zvednou snad všechny ruce v sále. Ruce, který držej iPhone, foťák, mobil a JEDOU.

Takže se snažíš užívat si navzdory týhle smutný okolnosti vystoupení, ale ouha. Koncert nestačí jen slyšet. Ten je docela dobrej, když z toho něco zachytíš i vizuálně, a já skutečně nepovažuju za standardní dívat se 2 hodiny...